Je tady doba vysvědčení a řada školáků se těší, jakou dostanou odměnu za svou krásnou známku. Ale co ty děti, které na tak krásnou známku nedosáhnou? Jaký bude mít vysvědčení dopad na ně? Skončí píle hned v prvních ročnících na základní škole?
Hodnocení na základních školách? Kde je pravda…
Jednička nám rodičům vyvolá úsměv a upřímnou radost. Známka „za tři“, nebo horší naopak více, či méně skrývané zklamání, či dokonce hněv. Ale co když se dítě celý rok opravdu snažilo a prostě to jenom nedopadlo? Získá tak pocit křivdy přecházející v lhostejnost ke škole a k učení?
Zkrátka hodnocení známkou se neobejde bez emocí. „To není fér…“, mumlá si třeťák cestou do lavice, když přebírá vysvědčení.
Klasifikace formou známek – zlo, nebo správná cesta
Používání známek (klasifikace) je v našem školství zakořeněno od nepaměti. Klasifikace je jedním ze základních nástrojů, jež má své zákonné ukotvení a pro rodiče i děti je pětiúrovňová stupnice je snadno čitelná hned při prvním pohledu do žákovské knížky.
Dítě i rodič na základní škole ví, na čem je. 1 = umí to výborně, 3 = umí to dobře (průměrně – takže ještě je co zlepšovat), 5 = neumí to dostatečně, takže nedostatečně. Ale není jednička jako jednička a pětka jako pětka.
Učitel jako hodnotitel objektivní, nebo subjektivní?
Kámen úrazu již spočívá tom, že známky uděluje učitel (tj. hodnocení z vnějšku) na základě stanovených kritérií nebo bodové škály (v realitě často však škála chybí, takže ať to chceme slyšet nebo ne, také podle nálady a subjektivní míry náročnosti či zkušeností z praxe).
Přidělením daného klasifikačního stupně k výkonu dítěte pak vede děti (ale i učitele a rodiče) k vzájemnému porovnávání a škatulkování do skupin (jedničkáři – ti dobří, pětkaři – ztracené případy?), což mívá také dopad na utváření dětského kolektivu a přátelství. A jsou to opět hlavně emoce a reakce, které známky vyvolávají v dětském kolektivu a utvářejí psychiku a sebevědomí dětí – o utváření vztahu k učení a k nejen základní škole obecně ani nemluvě.
Strach z reakcí blízkého okolí, často přerůstající ve „strach ze školy“ není nic neobvyklého, přetížené linky důvěry v době vysvědčení jsou toho smutným důkazem.
Kde se stala v klasifikaci školských zařízení chyba?
Současné školy mají vytvořené školní vzdělávací programy dle národního, tzv. Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). Tento obsáhlý a propracovaný dokument rozděluje období povinné školní docházky do tzv. vzdělávacích období (přičemž konec 5. a 9. ročníku jsou období výstupní) a zároveň podrobně stanovuje tzv. očekávané výstupy v daných vzdělávacích oblastech a oborech (na školách pak označovaných jako vyučovací předměty).
Takže tady máme, co máme děti učit, jak, v jakém rozsahu a za jakých podmínek. Poněkud se ale zapomnělo na závěr, a to, jak to všechno zhodnotit, dle jakých kritérií? Na jedné straně to může být výhoda, jelikož je ponechána velká míra kompetencí školám a učitelům, ale na druhé straně, tady máme jen pětistupňovou klasifikační stupnici, ale bez „podrobného návodu“, jak ji užívat. Jaká je pak výpovědní hodnota známky?
Slovní hodnocení zažívá renesanci
V centru naší školy je dítě/žák. Chceme, aby děti chodily do školy rády (což máme i v názvu našeho vzdělávacího programu) a chceme, aby se děti učit chtěly a učení je dokonce bavilo. Rodičům pak dáváme co nejobjektivnější zpětnou vazbu, o tom, co jejich děti reálně umí.
Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí a úspěšnosti, potřebuje mít radost ze své práce, aby podalo co největší výkon. Neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých je dělá na nich závislým a podepisuje se na jeho sebevědomí. Je to právě způsob hodnocení dětí – práce s chybou, jež patří k základním princům používání alternativních metod ve vzdělávání.
Neznámé výhody slovního hodnocení
Slovní hodnocení posuzuje úroveň žákova výkonu vzhledem k přesně stanoveným cílům vzdělávání, ke kritériím a žákovým možnostem. Výhoda spočívá v tom, že se neomezuje jenom na popis výkonů žáka, ale také naznačuje způsoby zlepšení a případné nedostatky, na kterých může žák dále pracovat.
Slovní hodnocení je koncipováno pozitivně, přičemž učitel objektivně zhodnotí to, co žák v daném tematickém celku nebo školním roce zvládl a v jaké kvalitě. Učitel tak popisuje míru nebo úroveň, kterou žák dosáhl v požadovaném výstupu. Je vhodné uvést i souvislosti, při kterých žák dosahuje lepších výkonů. Důležitým bodem je naznačení dalšího postupu, který ukazuje možný vývoj žáka. Forma slovního a způsob, kterým žákům sdělí informaci je na učiteli a znalostech dětí.
Výhoda pro žáka/rodiče, náročnější práce pro učitele
Každá mince má dvě strany. Také používání slovního hodnocení má své mínusy. Jedním z nich je jeho náročnost, která je kladena na jeho výpovědní hodnotu. Na přesnost, věcnost a konstruktivnost při formulacích. Vymýšlení způsobů a forem není také hračkou a co teprve časová náročnost.
Aby dobře fungovalo a splňovalo zákonné podmínky převoditelnosti na známky, pak je v našem případě doplněno také o kriteriální stupnici, a to v každém předmětu a stupni. Hodnocení touto formou už ale vyžaduje skutečně nadšené a obětavé učitele. To, co nám tuto náročnost vyvažuje, jsou bezesporu rozvíjející se spokojené děti s chutí učit se a také podporující a zodpovědní rodiče.
Jak vnímáte hodnocení vy? Podělte se s námi o názor na facebooku.
Může vás zajímat
- Takto jsme předávali první vysvědčení, prvním prvňáčkům – A dorazila i televize.
- Pojistěte si židličku na základní škole – Chcete mít jistotu místa? Přijďte.
- Filozofie naší základní školy – Na čem stojíme a jak naše poselství vidíme?
